PLEMENA PEJSKŮ

Historie plemene

Když v 16. a 17. století osídlovali holandští Búrové, francouzští hugenoti a Němci jižní Afriku, bohatou na dravou zvěř, přiváželi si s sebou z Evropy vlastní pracovní psy: mastify, dogy, erdelteriéry, chrty a bloodhaundy. Ti však nebyli schopni překonávat choroby ani nebezpečí africké buše, a tak bylo přirozené, že je osadníci začali křížit s domorodými psy Hotentotů a Zuluů.

Hotentoti migrovali již dříve do jižní Afriky ze severu, odkud je vyhnaly války nebo sucha. Obrázky loveckých psů té doby, nápadně podobných dnešnímu rhodéskému ridgebackovi, můžeme vidět např. v egyptských pyramidách, i když byli menší, pravděpodobně se vztyčenýma ušima, s hrubou srstí a s pruhem obráceně rostoucí srsti na hřbetě – ridgem. Lovečtí psi Zuluů byli větší, byli cennější a pravděpodobně ridge neměli. Křížením těchto plemen vznikali předchůdci rhodéského ridgebacka, psa nebojácného, rychlého, vytrvalého, obratného, s vynikajícím čichem, schopného snášet náročné podnebí, který mohl v afrických podmínkách nejen přežít, ale také pracovat.

Ridge, jako nejtypičtější znak plemene, popsal Angličan G. M. Theal u psa Hotentotů už roku 1505 a zmínka o domorodém psovi s pruhem opačně rostoucí srsti na hřbetě je spolu s vyobrazením i v knize známého afrického cestovatele, skotského misionáře D. Livingstona z roku 1857.Mezi mnoha názvy, kterými byli předchůdci ridgebacků označováni, převládal lví (lionský) pes. Lví psi byli využíváni k nahánění lvů, ale také pum, leopardů, paviánů a divokých prasat. Pracovali obvykle ve dvou- až tříčlenných skupinách a kořist obratně zadržovali na místě až do doby, kdy dorazli lovci.

Vývoj

Původní africká plemena sloužila spíše jako honiči a byla pro lov lvů příliš malá, plemena dovezená z Evropy zas nebyla vzhledem ke klimatickým podmínkách Afriky odolná ani vytrvalá. Tak došlo ke křížení domácích afrických honičů Hotentotů s evropskými plemeny loveckých psů. Evropané požadovali na svých psech, aby od farem odháněli predátory, chránili dům, pásli dobytek a pomáhali při lovu. Navíc se při křížení loveckých plemen věnovali kromě udržení a posílení pracovních vlastností psů i jejich exteriérové stránce.

Dobré vlastnosti polodivokých afrických psů se křížením dále upevňovaly, a nejvyšší možná vitalita a síla se vyskytovala vždy u těch potomků, kteří měli ridge. Během raného období svého vývoje byli ridgebackové používáni k lovu divoké zvěře, nikoliv však k jejímu zabíjení, ale k jejímu zastavení do doby, než přijde lovec.

Už v roce 1651 se Jan van Riebecck snaží vyšlechtit psy, kteří byli předchůdci rhodéského ridgebacka a kterým se říkalo boer honde (búrský pes).Byli mohutní, velcí, hnědí a měli dlouhý ocas a ridge. První chovný pár byl přivezen z Kapské provincie do Rhodésie a i když se od nich dnešní ridgebackové v mnohém liší, je zřejmé, že pocházejí z této linie. Búrové nazývali vznikající plemeno pronkrug podle ridge, kterému říkali pronk.

V roce 1920 došlo téměř k zániku těchto loveckých psů jako důsledku omezování lovu a posilování zemědělství, ale už v roce 1922 byl založen klub v Bulawayo a na základě standardu dalmatina (existovalo více druhů s ridgem) byl vytvořen standard rhodéského ridgebacka, který, až na některé výjimky, platí dodnes.

Typický pruh obráceně rostoucí srsti má také plemeno thajského ridgebacka , které je však mimo zem svého původu poměrně vzácné. Je prokázáno, že už před 350 lety vyl využíván zejména ve východní části Thajska k lovu, k vlečení vozů a jako hlídací pes. Důvod, proč se po tolik let zachoval jeho původní typ, je tamní špatná dopravní síť, takže plemeno mělo méně příležitostí ke křížení.

Vzhled podle standardu

Rhodéský ridgeback by měl reprezentovat dobře vyvážený vzhled. Je to silný, svalnatý, hbitý a aktivní pes, v liniích souměrný, schopný ohromné výdrže a velké dávky rychlosti. Důraz je především kladen na jeho čilost a eleganci, zdraví, bez tendence k masivnosti.

Zvláštností plemene je hřeben na zádech, který je zformován srstí vyrůstající v opačném směru než zbytek srsti. Tento hřeben je "erbem" plemene. Hřeben (angl. ridge = pohoří, horský hřbet) musí být jasně definovaný, ohraničený, souměrný a směrem ke kyčlím se zužovat. Musí začínat hned za rameny a pokračovat až ke kyčlím. Musí obsahovat dvě koruny (věnce), identické a navzájem k sobě opačné. Průměrná šířka hřebenu je 5 cm.

Lebka je plochá, mezi ušima široká. Hlava by měla být při odpočinku bez vrásek, stop dobře definovaný, ne však v jedné přímce od nosu k týlu. Nos by měl být černý nebo hnědý. Černý nos by měl být doprovázený tmavýma očima, hnědý nos jantarovýma očima. Čenich dlouhý, hluboký a silný. Rty jsou čisté a dobře přiléhající, líce čisté. Oči by měly být dobře oddělené, okrouhlé, jasné a jiskřivé, s inteligentním výrazem, jejich zbarvení je s barvou srstí harmonické. Uši mají být vysoko posazené, středně velké, v základu dosti široké, postupně se k zakulacenému bodu zužují, měly by být svěšené blízko u hlavy. Krk má dosti dlouhý a silný. Záda jsou silná a bedra mírně klenutá. Hruď by neměla být příliš široká, ale velmi prostorná a hluboká a dosahovat k loktům, přední část hrudi by měla být při pohledu ze strany dobře viditelná. Žebra nikdy nemá kulatá. Ocas je u kořene silný, směrem ke konci se zužuje, není hrubý, mírně delší, neměl by být připojený příliš vysoko, ani příliš nízko, je nošený v nepatrném zatočení směrem nahoru, nikdy však zkroucený. Přední končetiny jsou dokonale rovné, silné, mají dobrou kostní strukturu a lokty blízko u těla, při pohledu ze strany by končetiny měly být širší, než při pohledu zepředu. Ramena má skloněná, čistá a svalnatá. Zadní končetiny jsou silnější, zadek dobře ohraničený. Tlapky jsou kompaktní a okrouhlé, s dobře klenutými, tuhými prsty a tuhými a pružnými polštářky. Chůze i pohyb jsou volné a aktivní, končetiny se pohybují přímo vpřed. Pes má v kohoutku 63 až 69 cm a váží průměrně 36,5 kg, fena měří v kohoutku 61 až 66 cm a její průměrná váha je 32 kg.

Rhodéský ridgeback má krátkou, hustou a hladkou srst, která je na pohled lesklá, nikoliv hedvábná ani zvlněná, s pruhem obráceně rostoucích chlupů na hřbetě. Zbarvení je od světle pšeničného k červeně pšeničnému. Trocha zbarvení na hrudi a prstech je přípustná, ale příliš bílého zbarvení na hrudi, prstech, na břiše a nad prsty je nevhodné. Tmavý čenich a uši jsou povolené, ale nadměrné množství černých chlupů na srsti je vysoce nepřijatelné.

Povaha

Základní povahové rysy každého plemene vycházejí z jeho původních kořenů a z toho, k čemu bylo vyšlechtěno. Rhodéský ridgeback je přírodní plemeno, které vznikalo průběhem času v Africe, a šlechtěno bylo k ochraně majetku i života a k pomoci při zajišťování obživy člověka. Při nahánění zvěře se rhodéský ridgeback musel umět sám a rychle rozhodovat, dokázal vydržet pracovat v horku bez vody, dosahovat vysokých rychlostí po tvrdé zemi africké savany i po rozmoklých pahorcích v době dešťů, umět si poradit s hady, štíry, hmyzem. Chránit člověka, jeho dům a jeho děti.

Za těchto podmínek se tvořila ridgebackova povaha. Stále má velmi blízko k přírodě, miluje svobodný a nespoutaný pohyb. Nejvýraznějším znakem plemene je jeho vysoká inteligence, srdečnost a rozvážnost. V mládí je velmi energický, ale dospíváním se stává klidnější, je poslušný, a po třetím roce věku také někdy až lenivý. Je oddaný a velmi lne ke svému pánovi a k celé rodině, je ideálním společníkem do rodiny díky své touze po lidské pozornosti. Ochotně se přizpůsobí daným podmínkám, má citlivou povahu, je vnímavý, věrný a mimořádně čistotný, ale rád předvede i své lovecké vlohy. Ridgeback je smečkový pes a protože jen málokterý má dnes to štěstí žít ve společenství dalších ridgebacků, nahrazuje mu původní smečku smečka lidská, rodina, a považuje se za jejího plnoprávného člena. Při výchově je třeba mít na paměti, že vůdcem této smečky nemůže být pes. Ridgeback miluje svého pána, rád se "svých" lidí dotýká, sdílí jejich radost i smutek. Má dokonalou schopnost vcítit se do nálady, odhadovat a předvídat případné problémy v rodině. Ridgeback je vyloženě rodinně založený pes, proto nerad zůstává dlouho sám. Potřebuje stálý kontakt s pánem a váží si ho, což dokáže dát velice dobře najevo. Protože má rád děti, dokáže tolerantně odolávat i drobným ústrkům z jejich strany. Je ale vhodné děti poučit, aby nezneužívaly jeho dobroty.

Rhodéský ridgeback je povahou velice citlivý a jemný. Když je třeba, umí být velice temperamentní. Ridgeback má v sobě výrazný instinkt ostražitosti a ochrany, k čemuž nemusí být vychovávaný ani cvičený. V případě ohrožení své rodiny je ochoten položit za jejich obranu i vlastní život. Jako přírodní plemeno má ridgeback instinkt vycítit nebezpečí, na signály o nebezpečí, které jsou mimo lidské meze, reaguje díky svému původu jako šelma. Slepá poslušnost je tomuto plemeni cizí - ridgeback není otrok, ale partner člověka. Pro ridgebacky je typická silná vůle a velice dobrá paměť. Pamatuje si slušné zacházení i případné ústrky. Je velice citlivý na změny a na ty špatné nezapomíná nikdy. Každé nečestné chování cítí jako velikou křivdu a dlouho ji musí člověk napravovat. K cizím lidem se chová rezervovaně, ovšem bez známek plachosti nebo agrese. Jen málokdy štěká. Rhodéský ridgeback je družný a potřebuje se seznámit již velmi brzy s dalšími psy a jinými zvířaty.

Ani dnes však není ridgeback jen domácí mazlíček. Často se využívá k lovu i ochraně farem nebo jako armádní, policejní, sanitární a záchranářský pes. S loveckými schopnostmi ridgebacka se těsně pojí odvaha. Rozhodně to není pes, který se hlava nehlava vrhá do nebezpečí, naopak – snaží se mu vyhnout. Přirozeným chováním ridgebacka je ustoupit dozadu a okamžitě se vynořit ze strany. Ustoupí vždy jen tolik, aby si byl jistý, že se pohybuje mimo rámec bezprostředního ohrožení. Ridgeback se potom pohybuje v polokruzích (pro plemeno typických) směrem kupředu, stále připravený se kdykoliv stáhnout zpět i do strany a pak se přiblížit zezadu nebo z jiného úhlu. Naopak přímá cesta k nepříteli je pro plemeno netypická. Jde o velmi dobré psy vhodné na ochranu a se značnou sebedůvěrou.

Výraznou vlastností rhodéského ridgebacka je jeho silná touha po osobním pohodlí. Rád leží na slunci nebo u kamen a pozoruje okolí. Protože nesnáší zimu, nevynucuje si vycházky. Je třeba ho teple obléci a přemluvit ho k vyvenčení venku, protože by jinak svou potřebu vykonal v teple domova. S postupujícím věkem se rád stává "gaučovým psem".

Rhodéský ridgeback je tedy inteligentní, samostatný pes, někdy tvrdohlavý. Pokud se mu v mládí, kdy je nejvíce temperamentní, dostane dostatek pohybu, je soužití ridgebacka s člověkem bez problémů. Nikdy nevyhledává konflikty, ovšem v případě, že je donucen jim čelit, se nebojí. Chrání velice dobře člověka a jeho majetek, ale potencionálního vetřelce nenapadne, pokud nemá opravdu pádný důvod. Je ideálním hlídacím psem v evropských podmínkách. Je naprosto nevhodný do kotce i do boudy. Uzavřít rhodéského ridgebacka do klece znamená zlomit jeho povahu.